Zákoutí

Nuže, je to tady. Uplynuly dva roky od chvíle, kdy jsem zkouknul všechny možný blogy (Katčin, Hugův a Alčin) a řekl jsem si něco ve smyslu: Týjo, taky budu mít blog a budu taky hustej. Jo, vydrželo mi to, s jistejma přestávkama, dva roky.

U příležitosti druhýho výročí přesouvám svůj blog na Blog.cz.

Samozřejmě, čas od času se sem aspoň přihlásim, aby to tu vydrželo, se všema těma kecama a obrázkama, dokumentujícíma moje bouřlivý dospívání. Je to holt už taková doba, že mám deníček digitalizovanej a ještě k tomu on-line, takže až Bloguje.cz klekne serverovna, kus mýho života půjde nenávratně do kytek. Ale co.

Od teďka už lezte asi jenom na Gilnar.blog.cz, kam třeba jednou narvu i shoutboard. Kdo ví :-)

Víte, že tyhle věci obvykle nedělám, ale tohle je taková blbina, že sem se neudržel.

Máš menší velikost bot než 36: Ne.

OK, nakonec to nebyla taková prča, ale co. Je to můj blog.

Strašnice vypadají takhle v zimě, když je zatažíno a není sníh, děsně Eastren Europe-sociš.

Už aby bylo léto.

Uf... před pár hodinama jsem se vrátil z TolkienConu 2009.

Ačkoliv měla letos akce o něco komornější styl, jsem vyčerpanější než kdy jindy (a jak je asi organizátorům, se ani neodvažuju doufat). Přesto budu na letošní TolkienCon vzpomínat dlouho a rád, protože jsem si pořádně zahrál na djembe s několika dalšími účastníky (nevím, jak jim, ale mě se to líbilo a protože mě tam trpěli, tak se asi moje vlezlé bubnování dalo přežít), od Michala jsem koupil román od Zelaznyho a hromadů Imladris, Loki mi dal Athelas s mým sentimentálním článkem o druzích Středozemí (jsem fakticky poctěn) a vůbec to byla letos skvělá akce.

Těch pár z nás, co zůstalo až do konce si vyslechlo Belcarnenovo povídání o tom, co bude dál. No, co bude dál, vlastně neřekl, protože to neví. Neví to nikdo. Jisté je, že organizátoři cítí potřebu nějaké změny, v čemž s nimi v omezené míře souhlasím a dokonce předesílají, že TC 2010 bude muset mít něco nového, jinak asi nebude. A já řikám, že TC 2010 bude a musí bejt a ačkoliv jsou moje rozumové schopnosti omezené a moje zkušenosti nulové, budu se aspoň SNAŽIT nějak přispět k tomu, aby TolkienCon nevyšuměl, nezapadnul a vytrval. Nepochybuju, že až půjde do kin Hobit, zase bude dostatek materiálu a TolkienCon bude zase na čas zachráněn. Po filmu Hobit třeba přijdou Húrinovy děti, nebo Silmarilion, kdož ví? Každopádně je třeba vyrovnat se s faktem, žeTolkienCon se musí měnit, aby vydržel a přetrval, a protože ho všichni máme rádi a nechceme o něj přijít, musíme se snažit.

Vymýšlejme, plánujme, brainstormujme, konsolidujme, jezme a pijme!

Gilnar

Jelikož na Bandzone napíše sumarizaci pravděpodobně Psugo, já svoje dojmy z našeho pátého oficiálního koncertu sdělím exkluzivně zde.

Transport bicích byl fakt něco. Tím bych to shrnul a ve veřejném prostředí internetu bych se k tomu nevracel.

Když už jsme všechno postavili a Brassica začala zvučet, já se vzhledem k poněkud nejisté srdeční kondici odebral mimo dosah sonických nárazů, přesto ke mě stále doléhal zvuk v příjemné koncertní hlasitosti, zatímco jsem vybíral peníze od návštěvníků a kreslil jim na ruce všemožný pitomosti.

Brassica hrála a hrála pěkně a když dohrála, nastoupil můj favorit Cultivar (teda, favorit až po Mourách z Roury, samozřejmě) a taky předvedli dle mého soudu (který nemusí být přesný, páč jsem byl od stage docela daleko) solidní pařbu, no a nastoupili jsme my.

Nevím, jak se na podium našlapala Brassica, ale nám to dělalo trošku problémy. Moje rozrůstající se bicí a Danovy nový velký klávesy to trošku komplikovaly, ale nakonec se podařilo a stáli jsme tam, kabely zapojený, struny a blány naladěný, nabušený adrenalinem až ke stropu a připravený rozsekat Jet na kousky.

Začali jsme Santou, který se podle mého soudu povedl celkem slušně, až na menší neshody v oblasti klávesy vs. zbytek kapely, mě se povedlo zahrát všechny přechody, crash se mi nepo***, prostě pohodička. Pak přišly Noxovy chmury. Dmul jsem se pýchou, jak se mi to všechno vcčetně breaku podařilo, ale pak jsem se dozvěděl, že jsem začal, ačkoli Mário ještě neměl saxofon a vůbec. Nevim. Vždycky jsem se ptal, jestli můžem' a čekal sem na kladnou odpověd. Kuře bylo samozřejmě tremendózní úspěch, ačkoli si už fakt musím do tý sloky dát nějakej činel, jinak mě Mário něco udělá. Disagreement a Lenoch Lenora byli, no, jako vždycky, ale tentokrát se mi v Disu docela dařilo ty bicí dávat správně... Po našich nepříliš oblíbených emo-sonzích Dis a Lenoch přišel Ghost King, skametaová pecka dnešních dnů. V průběhu hraní se mi crash na příšerném Staggovém stojanu sklopil do polohy "mlať si do mě jak chceš, kloudnej zvuk ze mě nedostaneš a i když mě mezi songama narovnáš, zase se Ti po jednom křivým pohledu zprasím", což mě trošku stěžovalo hraní a projevilo se to i na zvuku, ježto jsem tento pohodový činel na děsným stojanu suploval Crash-Ridem. Až na tohle a na ten výpadek v mezihře, kdy jsem neustál bubnování spojené se šťouráním se v nose byl podle mě Ghost King prima, stejně jako Červové. A publiku se taky všechno líbilo, protože si vytleskalo dokonce DVA přídavky, které jsme v naprosto zběsilé rychlosti zahráli a myslím si, že dobře.

Odvoz bicích bylo zase celkem rodeo, protože v celý ulici nebylo místo k zaparkování a vůbec. Přišel jsem domů a můj odér byl klasifikován jako čtrnáctidenní bezďák. Už se těším na léto, kdy open-air koncerty přinášejí čistší vzduch a lepší rozptylové podmínky. 

Ačkoli byl Jet osumnáctýho ledna víceméně prodělečná akce, líbil se mi a těším se na další koncert, jenom doufám, že TENTOKRÁT UŽ TY ZATRACEPENÝ BICÍ BUDE VOZIT NĚKDO JINEJ.

Ocenil bych, kdybyste se k tomudle vyjádřili v komentářích, páč já sám sem s tim docela spokojenej a rád bych věděl, jaký pocity to vyvolává v jinejch lidech.

Atmosféricko-postapokalyptická všehochuť.

Katko, myslíš, že bych mohl podobně zničit některý Tvoje fotky?

Zdraví Vodní skřet

Stalo se Vám někdy, že jste si strašně přáli jít už spát, prostě proto, že den, kterej ste prožívali byl tak divně mimo, že jenom všespojující a všeobecně léčivý spánek to může spravit?

Dnešek začal ve své makabrózní divnotě už včera večer, když jsem si uvědomil akutní nebezpečí čtyřky z latiny, visící nade mnou jako Damoklův meč. Už bylo jedenáct a já ze sebou měl kjrajně stresující skušenost s tiskem skript na informatiku, která se protáhla na hodinu kvůli kdovíproč zmatlané tiskové úloze a tiskárně, která dosti šíleným způsobem sežvejkala jeden papír, pak jsem ještě zazmatkoval, típnul tisakovou úlohu č. 3 a prostě fuj, ale nakone se mi to podařilo. Za cenu ztráty asi třiceti papírů, které teď byly potištěny asi třikrát se opkajujícími prvními dvěma třetinami skript jsem ty skripta měl v papírové formě. Juchej. S rozhodnutím že zítra vstanu na nultou hodinu, abych opravnou písemkou, na kterou jsem se vůbec neučil, odvrátil hrozící štýru, jsem šel spát. Bylo něco po jedenácté.

Asi ve čtvrt na sedm jsem byl vzbuzen a s pocitem pěšáka jdoucího proti tankům jenom se šavlí a svatým obrázkem jsem se vypotácel z domova, ověšen činely, šlapkami a stojany na dnešní generální skoušku Mour z Roury. Aspoň že jsem vyrazil brzo. Za řadičkama jsem si vzpomněl, že nemám paličky, tak jsem efektivně zrušil svůj dobrý čas návratem domů. "To to pěkně začíná. Todlencto mi byl čert dlužen. Achich ouvej, proč já?" myslel sem si.

Písemku z latiny jsem i přes celejch pět minut, který jsem strávil snídaní a studiem, pravděpodobně zvoral. Opravoval jsem si jakousi starou čtyřku. Jestli z tý opravy dostanu tajky za čtyři, bude to úspěch. Pln úzkosti jsem se zeptal profesorky, jestli ta známka, kterou předtím do průměru nezapočítávala, protože jí u všech nevěděla, může ten můj průměr ještě ovlivnit. "Samozřejmě," odvětila. Možná se mi trochu podlomila kolena, ale ještě jsem zablekotal něco jako: "Nó, ale dyš jsem nevěděl, co mi vlastně vychází á..." "No tak ste si to měl spočítat, ne?" "Ale dyš já tomu vůbec nerozumím? Jak se má počítat průměr  se známek s různou váhou?!" Bylo mi to vysvětleno. S těžkým srdcem, žaludkem a jinými orgány jsem se jal přepočítávat svůj průměr. 62 procent! Trojka! Chvála budiž vzdána Bohu na nebesích! Radši si to eště přepočítám... 54 procent?! Čtyřka??!! Udělalo se mi fakt nedobře. Sice jsem nebrečel, ale kdyby mě v tu chvíli někdo něco ošklivýho řekl, třeba: "Debile.", nebo "Smrdíš.", asi bych se na místě zhroutil ve vzlykající hromádku bílkovin.

Když se mi děje něco hnusnýho, snažim se ujistit se, že je to fakt tak. Proto jsem si ten průměr přepočítal znova. 62 procent... Tak ještě jednou... 62 procent. "Nepočítejte si průměry známek a radši si piště zápisky!" doporučil mi pan profesor na chemii. "Jasněěěě." Tak znova... 62 procent... ještě jednou, ať sem si jistej.... 54!!! Aaaargh... PROČ? PROČ?! Znova přepoočítat...62...a ještě...62... hmmm. Tak to asi přeci jen bude ta trojka. Uf. 

Zbytek dne už byl celkem klidnej, i když zkouška kapely měla jistý surrealistycký rysy, ale když sem šel domů, už sem si fakt přál aby byla sobota a já se cejtil jinak, než špatně. Venku před domem vonělo kadidlo a hrachovka se slaninou. Vešel jsem do bytu a k večeři mi byla naservírována zabijačková polívka z krup a jelita. Přidal sem si. Veškeré hrůzy dne se začaly rozpouštět v kotoučích voňavé páry a pepřový plamen pálil všechny přízraky, co jsem dneska potkal.

Černej čaj Životabudič a Maleedivy dodělaly zbytek. Vlastně bych měl děkovat Bohu za dnešní den. Sice ještě nění klasifikaci konec a některý věci jsou trochu divný, ale zase je trochu blíž víkendu. Vysvědčení asi snad doufám prosím nebude tak katastrofický, jak sem myslel a ještě není ani osum hodin.

Díky Bohu. 

Nazdar, tak jsem zase zpátky z chalupy.

Byla tam zima.

Cestou zpátky jsem začal vzpomínat na devadesátý léta. Sice oproti dnešku mají objektivně jen málo pozitiv, ale stejně je to nostalgie.

I to plavání a to to byl jeden z nejhroznějších zážitků v mým dosavadním životě.

To co ho dělalo snesitelným, byl Metal Slug.

EDIT: Vzpomněl sem si, že na plavání jsem nechodil v devadesátejch letech, ale to je fuk. Měli tam starej automat na jídlo, ze kterýho sem si nikdy nic nekoupil.

Radši, než abych to sem copypastnul, dám Vám odkaz, protože se budete moct i pobavit reakcemi pařanské komunity :-)

Moury z Roury na GameParku.

 Z hlubin času se vynořila jedna epesní fotka. Schválně, moji milí spolužáci, jestlipak uhádnete, kdo na ní je?

Nuž, zítra, za ranního kuropění, se odebéřu do Motola, bych se podrobiti zákroku lékařskému ráčil.

Držte mi palečky, ať fšecko mocinky dobře dopadne, ju? 8o)))

Mějte se zatím dobře! 

Pravdivost tohoto prastarého rčení jsem si silně uvědomil, když jsem dnes napravoval škody vzniklé pošetilým pokusem vyobrazit pomocí legáčků skupinu Moury z Roury.

Nepovedlo se mi to.

A v Red Baronovi mě vždycky sestřelej', ještě než se stanu Captainem nebo Rittmeisterem.

BTW, koukněte na tohle!

Skoro autoportrét.

Expanze mého drum kitu